VÝROBA DMUCHAVKY

Vloženo: 6. ledna 2013 - © Richard Jan Hons

O tom co je dmuchavka a o jejím uplatnění v mineralogii a chemii, jsem se již zmiňoval. Zdůraznil jsem, že ten, kdo se s ní chce blíž seznámit, stojí před problémem, kde ji získat. Asi nejschůdnější je pustit se do výroby sám. Tak jsem to udělal i já, a mohu tedy vycházet z vlastní zkušenosti. Zatím jsem dal dohromady dvě podobné, plně funkční dmuchavky. Pokusím se výrobu jedné z nich popsat. Bude to spíš určité vodítko než návod, protože postup lze různě modifikovat a uzpůsobovat, aby výsledek co nejlépe odpovídal individuálním požadavkům. To už ponechám na vynalézavosti každého zájemce o tuto veskrze geniální pomůcku. Práce se však neobejde bez elementární řemeslné zkušenosti a šikovnosti.

Jaký materiál jsem použil?

Pro tělo dmuchavky to byla měděná trubka o vnějším průměru 10 mm a síle stěny 1,5 mm. Na náústek jsem použil kus bukové tyčky o průměru 20 mm. tryskovou odbočku jsem zhotovil z mosazného šroubu průměru 6 mm. Využil jsem i dvě mosazné matice stejného průměru. Nejdůležitější součástí dmuchavky je nasazovací tryska. Těch jsem si udělal několik. Využil jsem injekční ocelové jehly o vnitřním průměru 0,4 až 0,6 mm a kusy mosazného šroubu. Pro uzavření spodního konce jsem využil gumovou zátku.

Součásti popisované dmuchavky: a) tělo dmuchavky z měděné trubky, b) náústek z bukového dřeva, c) trysková odbočka vyrobená z mosazného šroubu, d) mosazná matice k dotažení odbočky, e) tryska s mosaznou koncovkou, f) tryska s hliníkovou koncovkou vyrobená zkrácením staré jehly pro skleněné injekční stríkačky, g) gumová zátka pro uzavření spodní části dmuchavky.

Náústek

Je důležitý nejen pro pohodlné uchopení dmuchavky do úst, ale i z bezpečnostního hlediska. Bez něj, zvlášť v případě těla z tlustostěnné trubky, je nebezpečí uštípnutí kusu zubu, stačí do něj kovem neopatrně ťuknout!

U starých dmuchavek se náústky běžně dělaly z takových materiálů jako je rohovina nebo slonovina. Pro domácí výrobu je ale dostupnější tvrdé dřevo či plast. Já jsem použil bukovou tyčku. Vnější tvar jsem vymodeloval na soustruhu. Kdo k němu nemá přístup, může zkusit zaimprovizovat vrtačkou nebo náústek vyřezat ručně. Možná pak nebude tak hezký, ale to mu neubere na funkčnosti.

Délka náústku (v mém případě 120 mm) není příliš podstatná. Důležité je, aby konec dobře seděl v puse. Jak je patrné na obrázku, zvolil jsem tvar, který se užívá u vodních dýmek. Mně vyhovuje, ale dřív se užívala i varianta s trumpetovitě rozšířeným koncem, který se tiskne ke rtům.

Do spodní části náústku jsem osově vyvrtal otvor o průměru 10 mm a hloubce 30 mm. Sem se bude zasouvat tělo dmuchavky. Tuto práci je potřeba udělat přesně, aby při zasunutí měděné trubky spoj perfektně těsnil! Zbylou část náústku jsem osově provrtal v průměru 3 mm. Tím byl tento díl v zásadě hotov. Ještě jsem ho celý napustil včelím voskem.

Tělo dmuchavky

Vzal jsem měděnou trubku a ve vzdálenosti 25 mm od kraje do ní kolmo vyvrtal otvor o průměru 4,8 mm. Zde bude našroubovaná trysková odbočka. Krátká část pod ní se bude uzavírat gumovou zátkou. Bude se zde shromažďovat zkondenzovaná vlhkost z dechu.

Měděnou trubku jsem zkrátil na 195 mm tak, že po nasazení náústku byla celková délka 285 mm. Pracovní délka, která odpovídá vzdálenosti od začátku náústku po tryskovou odbočku, byla 260 mm. To je míra, jež se mně osobně zdá celkem ideální. Někomu však bude vyhovovat kratší dmuchavka, někomu delší. Nejlepší si to sám vyzkoušet, například pomocí kusu hadice, a pak teprve měděné tělo definitivně zakrátit. Jak se říká: „Třikrát měř, jednou řež!“

Po tomto kroku jsem vzal jednu z mosazných matic a kulatým pilníkem ji na jedné straně konkávně vypiloval tak, aby po přiložení přesně přiléhala ke stěně měděné trubky.

Přiložil jsem probroušenou matici přesně nad 4,8 mm otvor a v této pozici ji natvrdo přiletoval. Následně jsem závit matice prodloužil (prořezal) skrz stěnu trubky.

Trysková odbočka

Má celkovou délku 22 mm. Vyrobil jsem ji z kusu mosazného šroubu „šestky“. Příslušný kus jsem osově provrtal ze strany, která se bude šroubovat do těla dmuchavky vrtákem o průměru 3,2 mm a menší část z druhé strany velmi tenkým vrtáčkem o průměru 2 mm. Bylo by samozřejmě možné provrtat šroub v celé délce tenkým vrtákem, ale já jsem neměl k dispozici stojanovou vrtačku a pracoval jen „z volné ruky“, takže jsem raději vytvořil otvor s dvojím průměrem.

Následně jsem si vzal na pomoc dvě ocelové 6 mm matice, které jsem navinul na konec s větším otvorem, pevně je stáhl k sobě a upnul do hlavičky vrtačky, tak aby konec s tenkým otvorem trčel volně ven. Vrtačku jsem upnul do svěráku. Konec šroubu jsem v délce 10 mm hrubým a pak jemným pilníkem opracoval do podoby kónusu s koncovým průměrem 3,3 mm.

Tím byla trysková odbočka hotová a bylo ji možné našroubovat do měděného těla tak, aby její konec zasahoval nepatrně hlouběji než je úroveň vnitřní stěny trubice. To proto, aby případný kondenzát z dechu nevnikl do tryskové odbočky, ale soustřeďoval se ve spodní části dmuchavky uzavřené gumovou zátkou.

Montáž odbočky jsem dokončil jejím pevným zafixováním druhou mosaznou maticí.

Trysky

Jsou nejdůležitější částí dmuchavky a je výhodné nezůstat u jedné, ale vyrobit si alespoň dvě, nejlépe s různými průměry. Je pak možné je při práci měnit, což je otázka okamžiku.

Fajnové dmuchavky, jaké kdysi používal Gahn nebo Plattner mívaly trysky z platiny, která představuje naprosto perfektní materiál. Je inertní a má velmi vysokou teplotu tavení, 1768°C.

Já jsem se spokojil s tryskami ocelovými, které jsou naprosto dostačující. Použil jsem injekční jehly různých vnitřních průměrů v rozmezí 0,4 až 0,6 mm. Ideální jsou pro tento účel jehly pro starší skleněné injekční stříkačky na vícero použití. Mají hliníkovou koncovku pro nasazení. Stejně dobře jako na stříkačku se dají nasadit na kónus dmuchavkové odbočky. Stačí volnou část jehly zkrátit na délku cca 15 až 20 mm. To jsem provedl jemným pilníčkem hezky kolmo. Pak jsem ještě konec začistil jemným brouskem. Bohužel jehly ke starým injekčním stříkačkám se dneska shánějí velmi obtížně. Většinou proto nezbývá než se spokojit s jehlami jednorázovými.

V tomhle případě jsem napřed odstranil plastovou koncovku a jehlu kolmo zkrátil na délku cca 20 až 25 mm. Koncovky jsem vyrobil z 15-ti až 20-ti mm dlouhých kousků mosazného šroubu o průměru 6 mm. V ose jsem vždy udělal otvor, který má na jedné straně v délce cca 5 mm průměr 1 mm. Ve zbytku je otvor širší a kónicky upravený tak aby pasoval těsně na kónus dmuchavkové odbočky. Mírně kónicky jsem upravil i vnějšek koncovky. Do úzkého otvoru jsem zasunul a na tvrdo vletoval jehlu.

Sestavená hotová dmuchavka.

Finále

Po dokončení trysek byla dmuchavka kompletně hotová. Při její výrobě neměl k dispozici žádný konkrétní vzor, který bych okopíroval. Než jsem se pustil do práce na své první dmuchavce, inspiroval jsem se kromě několika obrázků především údaji o vhodných průměrech trysek a možnosti využití injekčních jehel v pojednání Pilipenka a Kalinina. Celkovou konstrukci jsem dal dohromady s ohledem na svoje možnosti domácí výroby. Bral jsem zřetel na to, abych získal dmuchavku rozebiratelnou s možností použití trysek o různých průměrech.

Literatura:

Burchard, U. (1994): The History and Apparatus of Blowpipe Analysis, Mineralogical Record, 25, 251-277.
Getman, F. H. (1899): The Elements of Blowpipe Analysis, New York.
Jensen, W. B. (1986): The Development of Blowpipe Analysis, v Stock, J.T., Orna, M. V. (edit.), The History and Preservation of Chemical Instrumentation, 123-149, Dordrecht, Boston, Tokio.
O'Donoghue (1985): Putěvoditěl po miněralam dlja načinajuščich, Leningrad.
Pilipenko, P. P., Kalinin, P. V.: Opredělilitěl miněralov při pomošči pajalnoj trubky Gosgeolizdat M.-L. 1941, http://geo.web.ru.
Plattner, C. F. (1865): Die Probierkunst mit dem Löthrohre (4. vydání upravené a doplněné T. Richterem), Leipzig.
Rosický V., Kokta J. (1961): Příručka pro určování nerostů, Praha.