VÍTR - POUŠTNÍ ARCHITEKT

Vloženo: leden 2012 - © Richard Jan Hons

Podívejme se na chvíli do pouště. Kdo podlehl jejímu kouzlu, rád ji znovu navštěvuje. Vegetace skoro žádná, jen skály, kameny a písek. Jaká podívaná pro oči geologa! Úplná slast! Někde se donekonečna táhne podmanivé panorama písečných dun, jinde zas potkáš nádherně vymodelované skalní kulisy. Tam, kde není moc písku, jako by člověk chodil po geologické mapě v měřítku1:1! Situaci pod nohama ti nic nezakrývá! To je panečku něco jiného než na poli nebo v lese. Nad tím musí zaplesat i srdce zapřísáhlého nepřítele přírodních věd!

Kdo ale tvoří architekturu pouštní krajiny? U nás v Čechách je takovým nejproduktivnějším činitelem voda. Ve vysokých horách, jako jsou třeba Alpy, vydatně pomáhá led. No, a v poušti je největším tvůrčím duchem vítr. Na jedné straně kumuluje písek a modeluje z něj ladné tvary dun, na straně druhé ohlodává a obrušuje kameny, balvany i skalní masívy.

Duny

Vítr umí uchopit drobné zrníčko písku, přenést jej a zase uložit. Vytváří tak duny, které jsou někde úplně drobné, jinde však dosahují impozantních rozměrů. Neděje se to libovolně. Na začátku je potřeba nějaká překážka, třeba kámen nebo trs travin, za nímž se může začít písek hromadit. Duny tvoří je většinou zrníčka velká 0,2 až 0,5 mm. Někdy je dovede vítr pěkně poskládat a směstnat, takže se můžeš po povrchu duny bez nesnází procházet. Jinde tomu tak není, a ty se boříš po kolena, ne-li ještě hlouběji. Chůze v takovém terénu je pak pravým utrpením!

Nejznámějším typem duny jsou srpovité barchany, jinde najdeme skoro rovné valy, kterým se někdy říká sajf podle arabského pojmenování pro meč nebo šavli. Návětrná strana duny má vždy velmi mírný sklon, tak 5° až 12° na rozdíl od strmějšího závětrného svahu (25° až 30°). Udává se, že písečný povrch má asi 1/3 pouští.

Ukázková duna v kamenopísečné poušti západně od Asuánu

Není nezbytně nutné se za dunami vypravovat až na Saharu. Potkáš je i na pobřeží Baltu nebo třeba v dunajské deltě. Zajímavým příkladem středoevropské pouště je Pustyna Bledowska v Polsku. Za druhé světové války zdejší terén využívali Němci pro výcvik vojáků určených pro Romelovu armádu v severní Africe. Dneska zdejší lokalitu spíš devastují čtyřkolkáři. I u nás v jižních Čechách se dají najít písečné přesypy. Například v okolí Veselí nad Lužnicí. Nejsou to žádní fešáci, jsou trochu zarostlí, ale dunu v nich poznáš. Za zmínku stojí třeba Pískový vrch nebo Slepičí vršek.

Drobné čeřiny najdeme skoro všude, kde je k dospozici trochu písku (Vádí Razala na Sinaji)

Nu, vraťme se do pořádné pouště a trochu se zastavme u pohybu písku. Pro zrníčko velké 0,25 mm je potřeba vítr o rychlosti alespoň 20 km/hod, aby se vzneslo do vzduchu. U zrna 1,5 mm velkého je už zapotřebí 45 km/hod. Větší zrna se proto daleko častěji pohybují kutálením po povrchu nebo poskoky. Nejlépe je na tom prach. Jeho částice do 0,06 mm se při pouštních bouřích dostávají do výše až několika kilometrů a mohou se přesunovat na vzdálenosti několika tisíc km. Občas tak pouštní prach ze Sahary přibarví zasněženou krajinu daleko na severu. Když jsme cestovali po Íránu, bylo také asi týden dost prašno. Nepříjemně to komplikovalo fotografování. Někteří Íránci dokonce chodili po ulicích s ochrannými rouškami. Byl to důsledek pouštní bouře v sousedním Iráku. Místní obyvatelé to jen lakonicky komentovali: „Z Iráku nepřijde nikdy nic dobrého“.

Modelování skal

Vítr modeluje i pevné skály. Pomocí zrníček písku je obrušuje dlouho a neúnavně. Říká se tomu větrná abraze. Její účinnost závisí na váze a rychlosti unášeného zrnka. Tak například 1 mm částice má asi 64-krát větší energii než částice velká 0,25 mm, pokud tedy ovšem letí stejnou rychlostí.

Je jasné, že k nejúčinnějšímu obrušování dochází v průběhu bouří, kdy je písek unášený značnou rychlostí a do vzduchu se dostávají i poměrně velká zrnka. Při takovéhle události ztratilo leckteré auto během chvíle svůj lesk a stala se z něho omšelá plechovka. Z dlouhodobého hlediska však mají bouře daleko menší vliv než pravidelné a dlouhodobé působení sezónních větrů.

Dva obrázky z Bílé pouště v Egyptě. Mají trochu horší kvalitu, protože jsem si negativy uložil na dost nevhodném místě. Na levém snímku je jeden z mnoha skalních hřibů. Na pravé fotografii je vápencová plošina věrně připomínající zvlněnou vodní hladinu.

Větší zrnka, která při abrazi zastanou největší kus práce, se nedostávají příliš vysoko do vzduchu, ale pohybují se většinou těsně při zemi. Tam je také obrušování skal a kamenů nejúčinnější. Dokladem toho jsou bizarní, hřibovité útvary. Velice známým příkladem je Bílá poušť v Západním údolí v Egyptě. Na veliké ploše mnoha kilometrů tu je celý les několikametrových skalek. Učiněný houbařský ráj pro obry! Při návštěvě tohoto místa mě zaujaly i odhalené plochy sněhově bílého vápence vymodelované větrem do tvaru zvlněné vodní hladiny. Takhle se dovede vítr vyřádit na vodorovných skalních plochách. Měkký vápenec je pro to zcela ideální. Žulové plotny by vypadaly malinko jinak.

Žlábkované kameny

Možná jsi si někde všiml kamenů, jejichž povrch je pokrytý zajímavými jamkami, žlábky a výstupky. Říká se jim žlábkované kameny a vznikají výběrovou větrnou erozí. Tyhle bizarní reliéfy najdeš na horní straně kamene, která je vystavená bombardování zrnky písku, jež vítr po věky žene těsně nad zemí. U tvrdých hornin, například u křemenců, bývá povrch hlaďounký, jemně rozbrázděný. Připomíná nějaké starobylé písmo, vyryté do kamene neznámým písařem. Naopak třeba kusy měkkého vápence mívají povrch hluboce rozbrázděný do podivné miniatury skalního města s hrubým a drsným povrchem.

Dva příklady žlábkovaných kamenů z blízkosti oázy El-Qasr v Západním údolí v Egyptě. Vlevo je detail jemného žlábkování na tvrdém křemenci vpravo hluboké rozbrázdění měkkého vápencového balvanu.

Ze záznamu vepsanému do žlábkovaných kamenů můžeš vyčíst mnohé o tom, odkud foukají na daném místě větry, zda nebyl kámen v dávné minulosti převrácen a leccos o jeho vnitřní stavbě. Až se dostaneš do písčitokamenité pouště, dívej se pečlivě kolem sebe, zkus pár žlábkovaných kamenů objevit a přečíst alespoň část záznamu vepsaného do jeho povrchu.

Pouštní dlažba

Někdy vypadá neobvykle přesvědčivě - klam a iluze historického dláždění uprostřed pustiny, kde fenci dávají dobrou noc. Kameny sice nemají pravidelný tvar, ale jsou poskládané téměř bez mezer. Jak vlastně pouštní dlažba vzniká? Především je důležitý zdroj vhodného materiálu. Chce to horninu, spíš odolnou, která se rozpadá na podobně velké kusy. Prostor mezi kameny vyplní a utemuje písek. Na poušti ho nebývá nedostatek. Se samotného povrchu ho však odfouká vítr. Za výsledek by se občas nemusel stydět vyučený dlaždič. Důležité je, aby byly kameny rozprostřené hezky do roviny, bez hrbolů a vyčnívajících balvanů. Za každou takovouhle překážkou se totiž s gustem hromadí písek. Může tu vyrůst duna úctyhodné velikosti!

Pouštní dlažba ve Vádí Razala na Sinaji

Je fascinující, že principielně podobná záležitost, a sice říční dlažba, může vznikat v korytech řek a potoků. Vyprostit tam kámen ze dna je dost svízelná práce, jako by neležel v písku, ale byl zabetonovaný!

Hrance

Označují se tak kameny s jednou nebo více rovnými plochami, vybroušenými větrem. Žádné rozbrázdění povrchu, ale naopak obroušení a ohlazení do rovné plochy. Na vznik hranců se dívám dost rozpačitě. Jeho mechanismus popisuje řada textů, většinou spolu s názornou ilustrací. Hranec by měl vznikat tak, že někde leží kámen částečně zabořený do písku. Odhalenou svrchní část vítr pomocí zrnek písku pomalu odbrušuje a odbrušuje až vznikne rovná plocha - faseta. Kámen pak může být převrácen nebo pootočen. To je příležitost, aby vznikla další plocha. No, mně se to zdá trochu podivné. Jak může vzniknout rovná plocha u kamene zabořeného do nestabilního písku s proměnlivým povrchem? Možná, kdyby byl pevně usazen jako u poušní dlažby. A je tu kontrast mezi hrancem a žlábkovaným kamenem. Proč jednou vítr plochu rozbrázdí a jindy vyhladí do roviny?

K ohlazení dochází běžně i ve vodě, v korytech potoků i řek nebo na mořském pobřeží. Kameny se tu válí, obrušují a ohlazují. Vznikají více či méně dokonalé valouny. U některých také nacházíme rovné plochy. Jejich původ je většinou někde jinde. Jedná se o původní rovné plochy neopracovaného kamene popřípadě přepůlením valounu při nárazu v korytě. Ve vodě pak došlo k zaoblení hran, ale samotné plochy zůstaly rovné, pouze se vyhladily. Je jasné, že po delším opracovávání by se i z takového kamene stal dokokonalý valoun. Jde o čas. Tenhle proces můžeme dobře pozorovat například při čištění míchačky na beton. To se dělá tak, že se do ní naleje voda, vhodí pár kamenů a pustí se motor. Zanedlouho jsou zatvrdlé zbytky betonu pryč. Do míchačky můžeme vhodit například pár kusů algonkické břidlice nebo droby. Tyhle horniny bývají relativně měkké a mívají zřetelnou odlučnost, takže většina kousků má hned několik rovných ploch a ostrých hran. Kameny se melou v míchačce a za několik minut se jejich hrany zaoblí. Po delší době je zaoblení větší, plochy se stávají méně výrazné a pokud se kousek nepřepůlí, dospěje do tvaru docela pěkného valounu.

Literatura:

Allison A., Palmer D. (1984): Geologija, Moskva.
Svoboda J. a kol. (1983): Encyklopedický slovník geologických věd, Praha.
Wikipedie - otevřená encyklopedie.
Záruba B. (1989): Život pouští, Praha.