SINAJSKÉ ROUBÍKY

Vloženo: 15. února 2013 - © Richard Jan Hons

Sinajský poloostrov jsem navštívil dvakrát a pokaždé to pro mě byl úžasný zážitek. Zdejší krajina má osobité kouzlo. Je plná horských štítů i malebných vádí. Nejlépe je to patrné na jihu. Hory dosahují hodně nad 2000 metrů. Nejvyšší je Gebel Ktherine s 2643 m. Daleko pozadu nezůstává ani proslavená Gebel Músá, které se také říká Hora Sinaj.

Když se podíváme na přehlednou geologickou mapu, zjistíme, že na jihu Sinaje vystupuje krystalinické jádro tvořené vyvřelými a metamorfovanými horninami. Jsou to hlavně různě zbarvené žuly. Nejhezčí jsou ty do červena. Obzvlášť atraktivní jsou při východu a západu slunce, kdy je jejich barva umocněna.

Dále k severu jsou hory méně rozeklané a nižší. Žuly jádra jsou zanořené pod mladšími, hlavně druhohorními a třetihorními sedimenty. Běžně tu narážíme na vodorovně uložené pískovce, velice podobné těm, co známe z české křídové tabule. Uprostřed takové krajiny najdeme i „sinajské roubíky“.

Dočetl jsem se o nich v německém turistickém průvodci. Krátký popis impozantních „pilířů“ okamžitě zaujal mě i moje přátele. Tušili jsme něco velkolepého! Neváhali jsme tedy a vydali se do městečka Abú Zenima na západním pobřeží. Zde už nebyl problém si najmout terénní auto s řidičem na cestu do pouště. Lokalita totiž leží kus ve vnitrozemí, asi 60 km východně.

Na cestě za sinajskými roubíky.

Když auto zastavilo, vůbec jsme nepočítali s tím, že jsme na místě. Okolo byla stále poušť. Krajina se skalami ze světlého pískovce byla pořád stejná. Nikde žádné výjimečné skalní útvary a po nějakých kamenných pilířích ani stopy. Předpokládali jsme proto, že se jedná jen o malou zastávku a že za chvíli budeme pokračovat dál. Ostatně, byly jsme po dvouhodinovém kodrcání dost rozlámaní, takže se budeme moci alespoň trochu protáhnout.

Ale chyba lávky. Řidič dal jednoznačně najevo, že jsme u cíle naší cesty a nonšalantně ukázal rukou dopředu. Rozpačitě jsme vystoupili na malé návrší a nerozhodně se rozhlíželi. V údolí asi sto metrů před sebou jsme spatřili něco, co kontrastovalo se světle béžovou barvou okolí! Na ploše, která nebyla o moc větší než běžná stavební parcela, byla několik metrů vysoká hromada čehosi tmavě hnědého. Pochopili jsme, že to bude onen zázrak, o kterém jsme si četli v průvodci! Nemusím snad ani připomínat, že naším prvním pocitem bylo zklamání. To jsme ale překonali a vydali se blíž, abychom objekt lépe prozkoumali.

Popis lokality

Dva celkové pohledy na lokalitu sinajských roubíků.

Jde o tmavě hnědé železité útvary, které svým vzhledem asi nejčastěji připomínají dlouhé roubíky ručně ždímaného prádla. Jinde jsou ale spíše hladké s bobulovitými výběžky. Mají průměr tak od dvou do třiceti centimetrů. Jsou orientovány svisle. Prorážejí vodorovně uložené pískovce a jejich konce trčí kus nad stávající povrch. Je to dáno tím, že roubíky lépe odolávají denudaci.

Charakteristické tvary roubíků.

Ty nejtlustší roubíky jsou nahloučené těsně vedle sebe ve střední části lokality a často jsou navzájem bočně propojené. Jako by byly srostlé nebo slepené. Zdá se, že se na jejich povrchu prokopírovala původní vrstevnatost písečného sedimentu. Dále od středu lokality jsou roubíky rozmístěny řidčeji a jejich průměry jsou menší. Izolované jedince najdeme i několik desítek metrů od hlavního shluku.

Ve střední části lokality jsou roubíky největší, těsně nahloučené k sobě a navzájem "srostlé".

Volná výška roubíků přesahuje 1 m jen u těch nejsilnějších. Horní části jsou většinou ulámané a vrcholové zakončení objevíme jen zřídka. Je zaoblené, polokulovité, u větších roubíků někdy s vyhlodaným středem.

V okolí najdeme ještě několik obdobných míst, ovšem daleko méně výrazných, s malým množstvím roubíků.

Složení a vnitřní stavba roubíků

Fotografie průřezu jednoho z roubíků o průměru cca 50 mm.

Na průřezu je stavba koncentricky zonální. Střídají se velmi tmavě hnědé kompaktní zóny s porézními zónami rezavě hnědé barvy. Tmavý materiál jasně převažuje. Soustřeďuje se hlavně ve vnějších částech roubíků. Samozřejmě, že velmi tenká vrstvička na samotném povrchu je zvětráváním vyluhovaná. Naopak, střed roubíků je světlejší, porézní.

Mikrostruktura tmavé a světlejší zóny. Průměry nakreslených kruhových výřezů jsou cca 2 mm.

Světlé i tmavé zóny jsou složené ze zaoblených až polozaoblených křemenných zrn o velikosti 0,1 až 0,6 mm, průměru okolo 0,25 mm. Sféricita křemenných zrn je střední až velká. Ve světlých zónách se navzájem dotýkají. Tmel je chudý a obsahuje karbonát.

Jak už bylo řečeno, významná je světlá zóna ve středech roubíků. Bývá málo soudržná, mnohdy se dá snadno škrábat nehtem a na volném povětří z roubíků snadno vyvětrává. Dále od středu pozorujeme světlejší zóny velmi tenké a málo výrazné.

V tmavých zónách jsou křemenná zrna dál od sebe a dohromady je pevně váže bazální železitý tmel tvořený goethitem Fe^+IIIO(OH), což bylo potvrzeno roentgenovou difrakční analýzou, kterou mi provedl ing. P. Pauliš.

U goethitu můžeme diskutovat otázku geneze jeho vzniku. Nemůžeme zcela vyloučit možnost jeho primárního vysrážení v rámci velmi nízko temperovaného hydrotermálního procesu, ale daleko pravděpodobnější je jiná geneze. Původní tmelící materiál asi tvořil úplně jiný minerál obsahující železo, například pyrit FeS₂. Jeho vznik můžeme spojovat s redukčním prostředím. Teprve následně po změně podmínek na oxidační došlo k jeho přeměně na goethit. Tuto verzi podporují i moje pozorování v okolí oázy Farafra v Západním údolí. Nacházel jsem tu vyvětralé kusy hydrotermálních žil s perfektními pseudomorfózami po typických krystalových tvarech pyritu. Byly tvořené čokoládově hnědým goethitem a patrně i dalšími železitými minerály oxidační zóny.

Vznik roubíků

Teď, když jsme si popsali morfologii, složení i stavbu sinajských roubíků, je na čase si položit otázku, jak tyhle pozoruhodné útvary vlastně vznikaly? Veškeré tyto informace napovídají o výstupu mineralizovaných fluid, nejspíše převážně plynné povahy. To se odehrávalo v době, kdy křemenná zrnky ještě tvořila nezpevněný sediment na dně pánve. Fluida probublávala ze svého zdroje někde v krystalinickém podloží vzhůru písčitými uloženinami a od okrajů těchto bublin docházelo k mineralizaci, při níž byl prostor mezi roztlačenými zrny křemene postupně vyplňován pyritem, popřípadě sideritem apod. Tmavé zóny představují mineralizační stádia, světlé pak jakési diskontinuity či pozastavení mineralizačního procesu.

Schematicky znázorněná představa, jak mohly sinajské roubíky vzniknout.

Jak jsem již naznačil, mieralizace probíhala od vnějších krajů a s jejím postupem se zužoval a uzavíral přívodní kanál situovaný ve středu. V jisté fázi byl již tak úzký a vyplněný těsně k sobě nahloučenými křemennými zrny, že zdrojová fluida nemohla volně procházet vzhůru, možná došlo k naprostému uzavření kanálu. Růst roubíku skončil.

Literatura:

Bernard, J. H., Rost, R. a kol. (1992): Encyklopedický přehled minerálů, Praha.
Hejtman, B. (1981): Prtrografie, Praha.
Skoček, V. (1993): Petrologie sedimentů, Praha.
http://eusoils.jrc.ec.europa.eu/esdb_archive/EuDASM/africa/images/maps/