KAMENICTVÍ A KAMENNÉ STAVBY

Vloženo: 14. října 2013 - © Richard Jan Hons

Nejmonumentálnější starověkou stavbou v Římě je Koloseum. Začalo se budovat v 1. století po Kristu, za císaře Vespasiana. Odhaduje se, že na vnější stěnu padlo asi 100 tisíc metrů kubických travertinových kvádrů pospojovaných 300 tunami železných svorníků.

Kamenné památky jsou ty nejstarší. Jsou rozeseté po všech obydlených kontinentech, snad s výjimkou Austrálie. Poměrně chudá je na ně černá Afrika jižně od Sahary, kde toho kromě záhadné pevnosti Velké Zimbabwe mnoho nenajdeme. Bídně na tom je samozřejmě i Severní Amerika. Zato v Evropě, severní Africe a na Blízkém východě se kamenných monumentů dochovalo víc než dost. Bude o nich řeč v následujících řádcích. Stranou nechám neméně úžasné stavby ve Střední a Jižní Americe, nebudu psát ani o Dálném východě. Důvod je prostý. Do těchto končin jsem se zatím nedostal, i když by si návštěvu určitě zasluhovaly. Snad mě tam vítr zavane někdy v budoucnosti. Například takové Machu Picchu – ztracené město Inků, posazené vysoko v Andách by za to určitě stálo!

Románský Kostel s. Petra a Pavla v Poříčí nad Sázavou postavený z žulových kvádrů pochází
z 11. st.

Dá se říci, že celá plejáda staveb odráží vývoj lidské civilizace. Ten byl značně nerovnoměrný. Četnost a kvalita kamenných staveb vždy závisely na potřebách lidí, technických možnostech dané civilizace a na přírodních podmínkách. Od začátku však člověka provázela jakási kamenná posedlost.

Megalitické stavby

Nejjednoduššími stavbami byly megality, objekty z velkých neopracovaných nebo velmi málo opracovaných kamenů. Budovali je pravěcí lidé, kteří žili v celkem malých komunitách. O nějakém státním útvaru zde asi nemůže být řeč. Už tehdy měl ale člověk jakousi neodolatelnou snahu někde vztyčit veliký kámen – menhir nebo postavit dolmen. K těmto stavbám patří proslulý Stonehenge. Je to mimořádná stavba, kterou určitě nepostavili neolitičtí lidé po večerech jen tak mimochodem. Je zásadní otázkou, co je k tomu vlastně vedlo? Taková stavba pro ně musela znamenat mimořádné vypětí a pořádné snížení životní úrovně, jelikož muži místo, aby sháněli potravu, se v potu tváře lopotili s obrovskými kameny. Popudem pro takovou, z našeho pohledu zoufalou činnost, muselo být něco mimořádného!

Hlavní typy megalitických staveb.

Pro toho, kdo se zajímá o megalitické stavby je zemí zaslíbenou severní Francie a Velká Británie. O pozůstatky z doby kamenné tam člověk narazí takřka na každém kroku. Celkem dost je těchto staveb i na Pyrenjském poloostraově a na ostrovech ve Středomoří. Jinde to je o něco slabší, ale ne ztracené. Megality lze potkat i v Čechách. Jsou ovšem daleko skromnější.

Megalitická hrobka Dolmen de Menga se nalézá ve Španělsku vedle města Antequera. Pohřební chodba je 25 m dlouhá, podepřená třemi pilíři. Největší překladový kámen váží asi 180 t.

Nechme teď megalitické stavby stranou a věnujme se dál stavbám „dokonalejším“, na kterých se podepsala ruka opravdového kameníka. Dokladují schopnosti starověkých civilizací, které se v oblasti Středomoří a blízkého východu objevily již několik tisíciletí před Kristem. Mnohé objekty prodělaly změny podmíněné historickými zvraty a působením různých kultur. Dost časté je, že nějaká mladší civilizace využila část starší stavby, kterou dokončila nebo upravila po svém. I necvičené oko to většinou pozná na první pohled. Starší část pak obvykle vzbuzuje větší respekt. Kamenné kvádry jsou větší, lépe opracované a poskládané. Proč to tak je? Jako by se dějiny odvíjely opačným směrem. Že by vyspělou civilizaci vystřídali lajdáci, kteří se řemeslo od svých předchůdců pořádně nenaučili?

Středověký hrad v Lezhe v Albánii byl vybudován na zbytcích starší illyrské stavby, která byla daleko kvalitněji vybudovaná. Jednotlivé vápencové kvádry jsou jsou větší, dobře opracované a rohy zapadající do ozubů zvyšují soudržnost zdiva.

Kamenní obři

Pocházejí z dávných dob a jsou tak velcí, že jejich výroba a transport by i pro dnešního člověka disponujícího moderní technikou představovaly velký problém. Je ale jiná doba, ve které kraluje beton a ocel. To je současný trend. Jen blázen by se dneska pouštěl do monumentální kamenné stavby. Čechy jsou zářným příkladem. Za komunistů nemělo kamenictví na růžích ustláno a po roce 1989 to není lepší. Práci kameníka si dneska spojujeme hlavně s poslední cestou člověka. Mám na mysli výrobu kamenných náhrobků. Nějaká tradice tu ale byla ještě za první republiky. Z této doby také pochází obelisk vztyčený na třetím nádvoří Pražského hradu. Je z mrákotínské žuly. Jeho výroba a transport rozhodně neproběhly hladce. Při prvém pokusu se monolit rozlomil. Bylo tedy třeba začít znovu. Není potřeba popisovat všechny porodní bolesti, které tento náš největší kámen prodělal. A to mluvíme o celkem nedávné minulosti a o jedné z technicky nejvyspělejších zemí světa!

Teď se ale vraťme o několik tisíc let zpátky. Podíváme se na pár kamenů, které náš mrákotínský monolit přesahují. Tehdejší kameníci dokázali zhotovit díla, nad kterými zůstává rozum stát. Přitom podle našich znalostí disponovali jen nejjednoduššími pomůckami a nástroji. Jak to vše dokázali? Nedostatek techniky museli vyvážit umem, zkušenostmi, trpělivostí a obrovským zástupem pomocných dělníků nebo otroků.

O gigantických kamenech starověku se již mnohokrát psalo. Sestavovaly se dokonce tabulky, ve kterých byly řazené podle velikosti. Nechci uvádět žádný dlouhý výčet. Připomenu jich jen pár.

Jeden z nich leží opuštěný v lomu v Horním Egyptě. Je to štíhlý obelisk, dlouhý 42 m. Jeho hmotnost se odhaduje na 1168 tun. Je z červené asuánské žuly. Starověcí kameníci ho pomalu a pracně obtesávali. Vypracovali svršek a postupovali dál podél boků dolů. Pak ale přišel šok! Objevila se prasklina, do té doby skrytá ve skále. Jaké muselo být zklamání řemeslníků! Takovou nepřízeň bohů určitě nečekali! A jak na to asi zareagoval faraon? Nejspíš si neomezený vládce vylil zlost na nebohých poddaných. Co se stalo nešťastníkům, kteří mu v tu chvíli přišli na oči raději nechci vědět. Každopádně červený obelisk nebyl, díky hříčce přírody, nikdy uvolněn ze skály a zůstal, na věky, připoután k zemi.

Možná ještě zajímavější jsou kameny v Baalbeku v Libanonu. Největší z nich se jmenuje Kámen jihu a potkal ho podobný osud jako asuánský monolit. Spočívá totiž nedokončený v lomu. Leží šikmo a připomíná jakousi startovací rampu. Díky své velikosti a pozici se těší značné popularitě mezi fantasty a snílky. Nezapomněl na něj samozřejmě ani pan Däniken. Je to žulový kvádr o velikosti 20,9 x 4,8 x 4,2 metru. Váhu toho broučka lze spočítat na 1159 tun. Ani on sice nebyl dokončen, odtransportován a osazen, ale nerad bych, aby vznikl dojem, že si starověcí mistři vždycky kousli do příliš velkého krajíce. To rozhodně ne! Přesvědčí nás o tom právě libanonský Ba'albek.

Část "Velké terasy" v Baalbeku. Ve střední části obrázku je zachycen jeden z obřích kvádrů Trilithonu. Váží něco mezi 750 a 1000 tunami. Velké kameny pod ním váží "jen" okolo 400 tun.

V prvním století po Kristu zde Římané postavili impozantní Jupiterův chrám. Vybudovali ho na daleko starší Velké terase, kde na řadě šesti čtyřsettunových kvádrů spočívá trojice bloků o hmotnosti mezi 750 a 1000 tunami! Říká se jim Triathon a jsou zřetelně víc zvětralé než mnohem drobnější kvádry římského zdiva. Nad dávnověkými staviteli Baalbecké terasy se vznáší velký otazník.

Přejedeme-li kousek dál do Izraele, určitě nás zaujme stavba Šalamounova chrámu. V jeho západní stěně můžeme najít kámen víc jak 11,5 m dlouhý. Jeho hmotnost se odhaduje na 500 až 600 tun. A podívejme se ještě do Etiopie, do starověkého města Aksum. Zhruba 1000 let před Kristem odsud svou říši spravovala královna ze Sáby. Turisté zde obdivují štíhlé žulové stély. Jedna z nich je plných 21 metrů dlouhá a váží okolo 500 tun. Takto bychom mohli putovat z místa na místo a nacházet další kolosy. Nemělo by to ale velký smysl. Těch pár příkladů, myslím, demonstruje zcela jasně schopnosti starověkých kameníků. Je jasné, že to nebyli žádní troškaři!

Cesta kamene

Kámen svou pouť začínal v lomu, kde byl vylomen ze skalního masívu. Kameníci se snažili využít uložení horninových poloh a příhodné větší a menší pukliny. Dobrý materiál se vylamoval buď terasovitě anebo v pilířích. Kamenný blok musel být neporušený a bylo potřeba, aby měl alespoň tři strany volné. Podél jeho hran se vytesaly nebo vyvrtaly řady otvorů. Do nich se vložily klíny a zarážely až došlo k uvolnění celého bloku. Někdy se použil kámen celý, jindy jej bylo potřeba rozdělit na menší díly. To se provádělo opět pomocí klínů. Vyloženě malé kusy šly rozštípnout naráz.

Zkušení řemeslníci vždycky do kamene tak říkajíc viděli. Neunikla jim žádná puklina. Věděli, kterým směrem horninu štípat a kterým ne. Rozeznávali „dobrou stranu“, podél které se dá kámen snadno a rovně rozdělit, „špatnou stranu“, podél které se šípe špatně, a také „honové plochy“, zhruba souběžné s povrchem žulových těles.

Následoval transport, někdy i několik set kilometrů. Pro manipulace šlo použít jen páku, nakloněnou rovinu, nepříliš dokonalé kladky nebo posun na válcích. Za těchto podmínek byl jakýkoliv přesun mnohatunového břemene dost svízelnou záležitostí. Kamióny a železniční vagóny nebyly. Pouze lodě a prámy zjednodušovaly stavitelům dlouhé přesuny, a ty nešly použít všude. Otázka dopravy kamenných kolosů není dosud zcela objasněná. Uvádějí se různé postupy, většinou se ale jedná o pouhé spekulace od zeleného stolu. Úspěšných rekonstrukcí, podobných té, kterou provedl ing. Pavel Pavel se sochami moai na Velikonočním ostrově, je žalostně málo! Finální opracování kamene se provádělo v kamenické dílně nebo přímo na stavbě. Druhý způsob asi užívali i stavitelé egyptských pyramid u třítunových vápencových kvádrů. Nejstarší kamenné stavby se budovaly na sucho, to znamená bez použití malty jako pojiva. Styčné plochy tedy musely být dostatečně kvalitně a přesně opracované.

Velké stavby vznikaly podle plánu. Ze starého Egypta se dochovalo pár nákresů, které bychom však dneska spíš nazvali studiemi nebo ideovými návrhy, postrádajícími měřítko a další náležitosti. Odborníci soudí, že se napřed vybudovala základová plocha a na ní pak stavitel vynesl přesný půdorysný plán v měřítku 1:1. Podobně postupoval po dosažení všech vyšších úrovní stavby. Takové plány 1:1 se ovšem nedaly srolovat a odnést na stavební úřad ke schválení. V případě říms, sloupů s ozdobnými hlavicemi a podobných prvků, museli řemeslníci používat šablony ze dřeva nebo jiného materiálu.

Kamenické nástroje a techniky

Jak dokládají archeologické nálezy, jsou základní kamenické nástroje téměř stejné již několik tisíc let. Patří k nim: kladiva, různá dláta, klíny, vrtáky, kamenické paličky, pravítka, úhelníky a kružidla. Účinnost nástrojů závisela na jejich kvalitě, to znamená na úrovni metalurgie a kovářství. Je zajímavé, že takoví kameníci, jako byli starověcí Egypťané neznali železo, bez kterého by se dnes žádný řemeslník neobešel. Byly odkázáni jen na měď a bronz.

Vrtání se provádělo hlavně zatloukacími vrtáky, ale bylo známé i rotační vrtání. Používal se k tomu měkký dřík, většinou dřevěný, který se pomocí luku otáčel a jeho hrot se podmazával křemenným pískem. Asi před patnácti lety byl v Egyptském muzeu vystaven kus žulového vrtného jádra s výraznými obvodovými rýhami. To vyvolalo velký rozruch a objevily se spekulace, že Egypťané uměli vyrobit vrtné korunky osazené tvrdými drahými kameny. Považuji to za krajně nepravděpodobné. Přidržel bych se prostšího vysvětlení, že jednoduše použili měděnou trubku, kterou podmazávali křemenným pískem.

Jak jsem již zmínil nejstarší stavby byly budovány na sucho bez malty. Aby se jednotlivé díly svázaly dohromady, používali kameníci různé techniky. Do staveb například osazovali vnitřní rohové kameny se zapuklým úhlem. Zapuklé úhly se hojně vyskytovaly i u volného zdiva v ploše. Roh dalšího kusu pak zapadal do zapuklého úhlu jako do ozubu.

Používaly se i podobné techniky jako v tesařství, tedy čep a dlab. V jednom kameni byla prohlubeň, do které zapadal výstupek na kameni druhém. Na první pohled je jasné, že řemeslník musel pracovat velmi přesně. Spasovat takhle dva kameny nebylo vůbec snadné. Později se ke spojování kamenů začaly používat i kovové svorníky a spojky. Až následně se začalo využívat malty a staří Římané znali beton.

Kamenické cechy a znamení

Žádná velká stavba nikdy nebyla záležitostí jednotlivce nebo malé skupinky. Kromě investora, který poskytl finanční prostředky, bylo zapotřebí množství různě specializovaných odborníků a zástup pomocníků. To se nemohlo obejít bez pevných organizačních struktur. Ze středověku se dochovaly písemné památky, které to dokládají. Například z dokumentů ze Šírázu a Isfahánu plyne, že v Perské říši byly cechy s vlastní hierarchií, finančními prostředky, společnými prostorami a vnějšími znameními. Většinou se jednalo o skupinu rodin, které žily v jedné lokalitě. Dodnes nám tyto čtvrti připomínají některé názvy ulic.

Kamenická značka na jednom z kamenných dílů z gotického Kláštera Zlatá Koruna.

Zajímavou kapitolou jsou kamenické značky, kterými řemeslníci podepisovali své výrobky. Tvar znamení býval většinou geometrický. Vyskytovaly se ale také figurální motivy, stylizované nástroje, písmena nebo monogramy. Jejich uplatnění se v různých dobách a v různých kulturních okruzích lišilo. Znamení se vyrývala do kamene jako negativ. Pozitivních, tedy vystouplých značek je málo. Kamenické značky jsou zdokumentované od antické doby. U Řeků a Římanů byly dost veliké, až okolo 30-ti cm a měly čistě praktickou funkci. Umožňovaly spočítat kolik toho ten který kameník vyrobil a zkontrolovat kvalitu. Později docházelo k jejich zmenšování tak, že v pozdním středověku nejsou výjimkou znamení pouhé 2 cm velká.

V Evropě byla zlatou dobou cechů a stavebních hutí gotika. Užívání kamenických značek se stalo pravidlem. Svoje znamení obdržel kamenický adept po vyučení. Skládalo se z přímek, které se protínaly v pravém úhlu. Starší tovaryši pak měli ve znamení alespoň jednu přímku šikmou. U mistrů se kromě přímek vyskytovaly i obloučky. Hlavní mistr a tvůrce nějaké stavby míval ve svém znamení celý kruh nebo byla značka olemovaná štítem.

Každý kamenický znak byl vytvořen podle určitého klíče, který byl majetkem kamenické školy. Byl to jakýsi symbolický kryptogram zhotovený podle určitých pravidel. Majitel musel umět značku vložit do „klíče“ a přečíst ji. Pro řemeslníka na cestách byla značka vysvědčením a doporučením. Když chtěl být někde přijat do nového společenstva, výkladem znamení mistrovi dokázal, že jej poctivě získal a řádně se vyučil řemeslu.

V 16. století se rušily staré středověké huti a cechy. Začalo mizet i užívání kamenických znamení.

Gotika

Už jsem trochu naznačil, že vrcholným obdobím kamenných staveb byla gotika. Bavíme se teď samozřejmě o Evropě, která je nám nejbližší. V jiných koutech světa byl rozvoj kamenictví odlišný a o nějaké globalizaci tehdy nemohlo být řeči. Zůstáváme tedy pro tuto chvíli doma a v blízkém okolí. Na nedostatek kamenných staveb si tu stěžovat nemůžeme, ba naopak! Snad každého z nás ohromila Svatovítská katedrála na Pražském hradě nebo chrám Svaté Barbory v Kutné Hoře. Při pohledu na ně člověk jen němě hledí a podivuje se, co naši předci dokázali. V Čechách ale objevíme gotických památek daleko víc. Dokladují nebývalý rozvoj architektury a kamenictví, které tehdy šly spolu ruku v ruce. Podobně tomu bylo v Německu, Francii a dalších evropských zemích.

Důležitou, spíš bych měl říci hlavní, roli tehdy hrály církevní stavby. Gotická katedrála, to je zkrátka pojem! Jde o specifické chrámové stavby, tedy vlastně o velké gotické kostely. Půdorys je vždy koncipován tak, že ztvárňuje podobu křesťanského kříže. Uplatňují se takové prvky jako lomený oblouk, vnitřní opěrný systém z klenebních žeber svedených do přípor předsazených před pilíři. Katedrála má i vnější opěrný systém, který podpírá pilíře z vnější strany a zachycuje tlak klenby.

Katedrála Notre Dame v Paříži - pohled ze zadu s vnějším opěrným systémem.

Gotičtí stavitelé se snažili přivést svá díla k naprosté dokonalosti. Funkční části byly sami o sobě krásné, lahodící oku. To jim ale nestačilo. Dojem doplňovali takovými ozdobami jako fiály (drobnými věžičkami), chrliči a rozetami (kruhovými zdobnými okny).

Kamenné stavby, které míří do nebe

Výška stavby býval vždy důležitý požadavek a cíl. Člověka vždycky fascinovala. Stále měl nucení, aby byla co největší. Když se podíváme na výškové budovy v Americe, Japonsku nebo na Blízkém východě, je jasné, že se v tomto ohledu od starověku nezměnilo naprosto nic. O pošetilosti takového megalomanství se dozvíme již z Bible. Mám na mysli příběh o stavbě Babylónské věže, která se měla dotýkat nebe. Bohu nezbylo nic jiného, než lidem poplést jazyky a překazit jim tak jejich bláhový čin.

Značné výše vždycky dosahovaly církevní stavby. V křesťanském kulturním okruhu to byly věže kostelů. O katedrálách jsem ostatně již hovořil. Svatovítská katedrála dosahuje výšky 100 m. Známý Notre Dame v Paříži jen 64 m, ale v tomto případě nebyly věže chrámu dostavěné. Nějvětším křesťanským svatostánkem je Bazilika sv. Petra v Římě. Je vysoká 136,5 m.

Bazilika sv. Petra v Římě.

Teď se na okamžik pro změnu přesuňme do islámské kulturní oblasti. Tady je třeba hovořit o minaretech. Nejvyšší byl Al-Hasan v Rabatu v Maroku. Byl postaven ve 12. století a měřil asi 93 m. Dneska je o něco nižší, protože přišel o svojí špici. Minaret mešity Kodja Tepe v Ankaře má 90 m a Muhammad Alí v Káhiře 84 m.

Bezpočet klenutých oblouků v interiéru mešity v Cordóbě působí velmi impozantně.

Na závěr se ještě na skok vraťme do starověku. Nejvyšší a nejobjemnější dochovanou starověkou památkou je Cheopsova pyramida vysoká 150 m. Nebyla to ale patrně stavba nejvyšší. Zůstaňme v Egyptě, ale přesuňme se kousek na sever, do Alexandrie. Zde stával na malém ostrůvku Fáru maják. S jeho stavbou se započalo roku 323 před Kristem. Hlavním stavitelem byl známý knidský architekt Sóstratos. Dnes se ale na tuto památku, která se počítá mezi „sedm divů světa“, již podívat nemůžeme. Ve 4. století byl poškozen zemětřesením. Další destrukci způsobila nová velká zemětřesení v 10. a 14. století. Zbytky stavby si obyvatelstvo začalo rozebírat jako stavební materiál. Teď není v Alexandrii po nejvelkolepějším majáku všech dob ani památky. Existoval vůbec? Určitě ano! Máme celou řadu písemných zpráv od starověkých i středověkých autorů. Dokonce víme, kolik jeho stavba stála. Co však chybí, je údaj o výšce. Pokud se pustíme na tenký led spekulací a uvěříme odborníkům, kteří se pokusili jeho výšku odhadnout na základě některých informací starých autorů, přijmeme, že byl vysoký asi 180 m!

Literatura:

Jundrovský, J. (2001): Kamenictví, tradice z pohledu dneška (nové vydání uspořádané E. Tichým), Praha.
Gloyer, G. (2007): Albánie, Brno.
Hejtman, B. (1981): Prtrografie, Praha.
Procházka, A. B. (1986): Introduction to Islamic Architecture, Zürich.
Wikipedie - otevřená encyklopedie.
Zamarovský, V. (1972): Za sedmi divy světa, Praha.